18. 8. 2017

DOPIS MÉMU PSOVI



Můj milý Floki,

už je to nějaká doba, co jsem si Tebe, tu chlupatou kouli plnou blech a trčících kostí zpod černých a bílých chlupů odvezla domů. Ale ten příběh začíná ještě daleko dřív, než když jsem Tě poprvé spatřila. 

Letní prázdniny roku 2016. Bydlela jsem na Slovensku a procházela si hodně složitým obdobím, kde mě poprvé překvapily moje psychické trable. Já jsem prázdniny neměla, já pracovala v jedné personální společnosti. Vysvobozením mi byl nedaleký trnavský útulek, kde jsem pomáhala s výchovou problematických pejsků a každý den po práci chodila na několikahodinové procházky. Moje srdíčko propadlo okamžitě úplně všem čtyřnohým ušákům, ale nejvíc si mě získal kříženec labradora Vancouver a rotvajlerka křížená s německým ovčákem Becky. Ani jednoho jsem si ale bohužel nemohla dovézt domů, a jelikož se deficit vlastního pejska v mém životě začal razantně zvětšovat, během mých posledních pár dní na Slovensku jsem se rozhodla pátrat po mém novém nejlepším kámošovi. Původně jsem měla zamluveného dalmatina z chovné stanice, jelikož dalmatin byl vždycky můj sen. Chtěla jsem mladého psa, ale ne úplně štěně. Kluka. Velkého vzrůstu. Aktivního, přátelského, a hlavně zdravého. Postupně jsem začala kupovat vybavení pro psa, i když jsem to nejzákladnější - Tebe - doma ještě neměla. Měla jsem svého prvního motýlka od Funky Dog a krásný červený obojek.

A potom jsem Tě našla na stránkách Peswebu, kde sis okamžitě získal moje srdíčko těmito fotkami. Okamžitě jsem psala email majiteli vsetínského útulku a hned po obdržení odpovědi mu volala. „Teda, když vidím, jaký o něj máte obrovský zájem a jakou roli hrají psi ve vašem životě, rád vám ho tu klidně i pár týdnů pohlídám. Až se vrátíte do Prahy, zavolejte a domluvíme se na vyřízení adopce,“ byla slova majitele. Patnáctého srpna jsem se rozloučila v práci, šestnáctého štrádovala domů do Prahy a osmnáctého si pro Tebe jela. I když to bylo doma dost komplikované, nakonec jsem Tě přeci jen po čtyřech hodinách jízdy autem viděla. Tebe nezajímalo vůbec nic, byl jsi rád, žes byl konečně venku z kotce. Nejspíš poprvé v životě na vodítku. Shodil jsi kolečko plné dřevěných desek a bylo Ti to úplně jedno. Byl jsi šťastný, že jsi venku. Šli jsme se spolu poprvé projít, ačkoliv Ty jsi spíš lítal ze strany na stranu a já se vymotávala z vodítka. Nakonec, když jsem si sedla na patník a čekala, až přijede Tomi s autem, Tys mi vlezl pod nohy a dlouze se na mě podíval. Tvůj pohled říkal budeme spolu celý život, jo?

Ačkoliv je na Tobě spousta věcí, která mě neskutečně vytáčí, a vím, že ani já sama nejsem svatá a kolikrát jsi schytal jednu přes zadek vlastně i neprávem, miluju Tě. Strašně moc. A nikdy jsem nikoho nemilovala víc - hodně lidí nad tímhle výrokem kroutí hlavou, jak může člověk milovat zvíře, které se nechá uplatit jídlem, je tvrdohlavé a otravné? Asi proto, že jsme oba stejní. Není to s Tebou vůbec jednoduché a naštěstí máme to nejhorší už za sebou, ale já vidím, že se snažíš mě dělat šťastnou. Ještě se vrátím k tomu momentu, kdy jsem seděla na obrubníku a Ty ses na mě podíval těma obrovskýma hnědýma očima. V ten moment jsem věděla, že jsme si zachránili životy navzájem. Že se naše dušičky prostě chytily za ruce a vydaly se na dlouhou cestu společným a krásným životem. Nedovedu ten pocit popsat, ale Tvůj pohled mám před očima stále, jako by to bylo včera, co jsem si pro Tebe jela. 

A přitom je to přesně dneska jeden rok.




1 komentář:

  1. Krásný, Dede!! :) Já nemůžu uvěřit tomu, že Albert s námi bude osmým rokem!! Fakt si pamatuji, jako by to bylo včera, kdy jsem ho vezla domů. Takové naše rozmazlené, malé překvapení. :) ♥︎
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář!