15. 10. 2015

O PSECH A LIDECH


Ahoj, čtenáři. Rozhodla jsem se napsat článek na téma, které vám už určitě doklaplo. Bude to zase trošku kontroverzní a počítám s tím, že se mi dole neobjeví jen souhlasné a pozitivní komentáře. A to je dobře, vážím si vašich názorů a snažím se na všechny odpovídat.

Tak jo.

Téma o psech z útulků jsem už tak trochu nakousla v jiném článku a překvapilo mě, kolik z vás reagovalo z celého třicetikilometrového článku právě na tohle, a to jsem narazila i na komentáře, kde jste se rozepsali právě o téhle tématice. Proto jsem se tak nějak rozhodla pokračovat, protože z toho, na co v posledních dnech narážím na fóru na Vintedu, se mi pěkně zvedá kufr.

Někteří z vás to možná ví, někteří ne, no celý život jsem vyrůstala se psy. Zhruba od mých tří asi do dvanácti let jsem měla béžového labradora Ralfa, který byl vlastně mého strejdy, akorát byl u nás na zahradě. Nemůžu říct, že měl nejkrásnější život, protože mu prostě strejda nedával tu potřebnou lásku, já se o něj starala tolik, kolik mi bylo dovoleno v souvislosti s mými kompetencemi, protože jsem byla prostě malé dítě. Nemohla jsem s ním chodit na procházky, ale každý den, když jsem přišla ze školy, jsem se s ním chodila mazlit. Protože to prostě nikdo nedělal, a na tom psovi bylo vidět, jak neskutečně je vděčný. Na druhou stranu si ale říkám, jak se měl oproti některým jiným psům, o kterých budu psát dál, krásně.

Když mi bylo osm, tedy den před mými osmými narozeninami, jsem dostala psa, který mi změnil život - ano, Dinky. Mamka vždycky mluvila o Britovi, černém hovawartovi, kterého měla v dětství a já nerozuměla tomu, proč vždycky tak zesmutněla. Od té doby, co po necelých jedenácti letech odešla i tahle bílá kudrnatá kulička chlupů, tomu naprosto rozumím. Psy miluju víc, než cokoliv na světě, takže si asi dovedete představit, jak se vždycky naštvu, když vidím fotky pohozených psů nebo psů - vánočních dárků, kteří po zjištění, že je to živé zvíře s potřebami jako každé jiné, jejich majitele omrzely. A proto jsem se vlastně rozhodla napsat tenhle článek, třeba se někdo nad tím zamyslí, třeba se ten článek dostane i do trošku rozšířenější sféry, než moje ostatní články, ale to už asi moc fantazíruju.

Zmiňovala jsem nějaká fóra na Vintedu, tak se mrkneme, na jaké, že to perličky na bývalém „votoči“ narážím:



Dobře, asi si řeknete, že to je hezký, že mu chce najít domov. Akorát je u téhle zprávy a obecně u takových nabídek tolik faktorů, že to z nich dělá spíš pofidérní a mnou-moc-nepobírané inzeráty. Abych pořád nechodila kolem horké kaše, tak vám konečně řeknu, o co mi jde. Není v tom žádná věda. Zbavovat se psa po půl roce stráveným s ním proto, že sousedům vadí štěkot, je jedna věc. To, že mu jeho majitelka nevěnuje dostatečné množství času proto, aby ho odnaučila zlozvykům (a věřte, že to jde), a raději se ho takhle sobecky zbaví, je věc druhá

Nebavme se teď o konkrétním problému majitelky pejska a Endyho a mrkněme se na to trošku obecně. Protože tím indikátorem a vlastně důvodem, proč mi lezou tyhle příspěvky na nervy, je jejich četnost, a to čtu jen fórum na Vintedu, zaplať pánbůh. Stává se pomalu pravidlem, že na mě v těch „top“ deseti fórech vyskočí něco jako „Daruji koťata, jinak budou utopena“, „Ujměte se ho nebo skončí v útulku“ a podobné citové bomby. 


Chcete slyšet můj názor?
No asi jo, když čtete dál. Narazila jsem i na fórum, kde holka nabízela tříletého psa její tety, protože se její teta stěhovala z jednoho bytu do menšího bytu a nemohla si tam psa dovolit a ke všemu byla těhotná. Klasické „jinak skončí v útulku“ samozřejmě nechybělo. Stěhování přeci není záležitost ze dne na den. Vím, že tohle všechno jsou osobní důvody a neměla bych to správě rozebírat a nějak tu moralizovat, ale mně to prostě nedá. A nebavím se tu jen o těchto konkrétních případech, ale obecně.

PROČ si dotyčný pořizuje psa, když se ho následně zbaví? JAK dokáže někdo psa jen tak odložit do útulku, otočit se a odejít? Vždyť to je jak opuštění části rodiny, parťáka, někoho, kdo na vás byl závislý, někoho, kdo vám vždycky těma psíma očima dal důrazně najevo, že mu láme srdíčko, když každý den odcházíte do práce nebo do školy, někoho, kdo byl pokaždé tak šťastný, že vás při příchodu domů zase vidí, někoho, kdo k vám dlouhou dobu patřil a člověk, ano, opět člověk, ho dokáže takhle sobecky zavrhnout. Co tím chci říct? Nevím, jak vy, ale já považuju PSA jako součást rodiny. Kvůli kterému bych si klidně o rok prodloužila hledání bytu, kdybych nacházela jen samé byty bez povoleného přístupu psům. A vím, že mě to čeká, až se budu stěhovat do Švédska. 

Daruji syna; z nedostatku času darujeme dvouletého syna. Je hodný, čistotný, zvyklý v bytě, hodí se k ostatním dětem. Darujeme ho i s jeho oblečením a oblíbeným plyšákem. Pouze do dobrých rukou, SPĚCHÁ! Když si ho nikdo nevezme, budeme ho muset dát do dětského domova.“



Rodič taky přece neodloží dítě jen proto, že už ho omrzelo, nebo že sousedům vadí, že dítě v noci brečí. Stejně tak, jako se děti naučí nebrečet v noci, tak psi se umí naučit na to, že se prostě neštěká 24 hodin denně a 7 dní v týdnů. A to ví i to malé dítě.

Respekt u páníčka je samozřejmě důležitý, ale pes není o nic míň, než jeho majitel. Kolikrát mi to připadá spíš naopak. 



No, prostě jsem jenom chtěla říct, že mi přijde nelidské (avšak paradoxně tak lidské!) jen tak odložit psa do útulku. Ovšem jak jsem psala na začátku - někteří z vás možná budou argumentovat, že jsou to zvířata jako každá jiná, že když člověk prostě nemá na výběr (je v těžké finanční situaci atp. - i když podle mě i to se dá řešit jinak než vyhozením psa do zimy), tak mu „nezbyde nic jiného“. Abych pravdu řekla, jako jediný důvod, proč dát psa do útulku je ten, když se pes začne z ničeho nic chovat zle, kousat, vyjíždět a vrčet na lidi nebo jiné psy a majitel prostě nemá dost času ani financí na to, aby s ním chodil na cvičák, případně nějakého cvičitele zaplatil. I tady jsou samozřejmě východiska, dočasná péče u lidí, kteří psům rozumí a dokáží ho převychovat a vrátit zpátky majiteli, ale všichni asi víme, co se v útulcích s takovým nevrlým psem bude dít. Zastávám názor, že když se začne pes chovat zle, vždycky je k tomu nějaký podnět, který se dá zjistit a „závada“ odstranit. Je to jako u koní, s kterými pracuju už skoro deset let. 

Prostě záleží na jedné jediné věci, a to pokud majitel opravdu CHCE, tu možnost jak být spokojený a pejska si i nadále nechat vždycky najde. 

Dovolila jsem si zkopírovat jeden text, který je sice dost dlouhý, ale opravdu stojí za to. Předem řeknu, že to u nás v České republice asi není tak drastické, jak je to popisováno (příběh je z USA), ale princip je stejný. Budu ráda, když věnujete pár minut přečtením i tohohle odstavce.
Zdroj si bohužel nepamatuji, ale kolovalo to po internetu, tak se to možná k některým z vás dostalo taky.


Myslím, že naše společnost potřebuje velké probuzení. Jako manažer útulku se s vámi všemi podělím o malý náhled, malý náhled z dění uvnitř... 
Především byste vy, množitelé a prodejci, měli pracovat alespoň jeden den tam “vzadu” v útulku... Možná, kdybyste viděli, jak se vytrácí život z těch smutných, ztracených a zmatených očí, možná byste změnili svůj názor na množení a prodávání zvířat lidem, které vlastně ani neznáte. 
Friendship knows no bounderies: To štěně, které jste právě prodali velmi pravděpodobně skončí v mém útulku, jakmile už nebude tím roztomilým malým štěnětem. Jak byste se cítili, kdyby jste věděli, že tento pes, kterého jste dali do útulku se z něj na více jak 90 procent nikdy nedostane? Čistokrevný nebo křížený! Asi 50 procent všech psů, kterých se majitelé vzdají nebo jsou toulaví, a kteří se dostanou ke mně do útulku, jsou čistokrevní. 
Nejobvyklejší výmluvy, které slyším: 
“Stěhujeme se a nemůžeme vzít svého psa (nebo kočku)” Opravdu? Stěhujete se do místa kde nejsou povolená zvířata? 
“Ten pes vyrostl více než jsme si mysleli” Jak velký jste si mysleli, že bude německý ovčák? 
“Nemáme na ní/něj čas” Opravdu? Pracuji 10-12 hodin denně a stále mám dost času na svých 6 psů! 
Vždy mi říkají: “Nechceme procházet tím stresem, abychom mu našli místo, kde by mohl být, víme, že se určitě adoptuje, je to hodný pes”. 
Je více než pravděpodobné, že váš pes nebude nikdy adoptován a jak myslíte, že je pro něj stresující být v útulku? Řeknu vám to - vaše zvíře má 72 hodin na to, aby našlo novou rodinu od chvíle co ho zde zanecháte. Někdy trochu déle, pokud není útulek plný a pokud váš pes zůstane naprosto zdravý. Pokud nastydne, umře
Vaše zvíře bude zavřeno do malého výběhu v místnosti s dalšími minimálně 25 štěkajícími a naříkajícími psy. Bude se vyprazdňovat tam kde spí, tam kde jí. Bude v depresi a bude neustále naříkat za rodinou, která ho opustila. Pokud bude patřit váš pes mezi ty šťastné, budu mít ten den dostatek dobrovolníků, aby ho vzali na procházku. Pokud je mít nebudu, jedinou pozornost, kterou váš pes obdrží, bude mísa jídla, kterou mu podstrčíme pod mříží a vyčištění kotce silným proudem vody. 
Pokud je váš pes velký, černý nebo typově “bull” (pitbull, rotvajler, mastiff atd.) byl již pravděpodobně utracen ve chvíli , kdy vycházíte ze dveří.

Tito psi se prostě neadoptují. Nezáleží na tom jak sladcí jsou a jak skvěle jsou vychovaní. 
Pokud váš pes není adoptován během 72 hodin a útulek je plný, bude utracen. Pokud útulek není plný a váš pes je milý a oblíbené rasy, může se jeho utracení oddálit. Ale ne na dlouho. Většina psů si během chvíle začne bránit svůj kotec, (většinou do týdne) a jsou tedy utraceni pro agresi. I ti nejsladší pejsci se v tomto prostředí změní. Pokud to váš pes zvládne přes všechny tyto překážky, ale dostane kašel či infekci, bude utracen, protože útulky zkrátka nemají prostředky zaplatit ani 100 dolarovou péči. Těm z vás, kteří nikdy nebyli svědky utracení perfektně zdravého a vystrašeného zvířete, přiblížím vám jak vypadá eutanazie. 
Nejdříve se vašemu psovi nasadí vodítko. Vždy vypadají tak šťastně, vrtí ocasem, protože si myslí, že jdou na procházku. Ale jen do té chvíle než dojdou k “Té Místnosti”. Každý z nich zešílí a snaží se za každou cenu dostat od dveří. Musí cítit zápach smrti nebo cítí všechny ty smutné duše, které tam zůstaly, je to zvláštní, ale děje se to u každého jednoho z nich. Váš pes nebo kočka bude “zkrocen” a přidržen jedním až dvěma veterinárními asistenty, záleží na velikosti a na tom, jak moc vystrašený je. Pak přejde veterinář k procesu - k eutanazii. Najde si žílu na přední pacce a píchne vašemu psovi či kočce injekci tzv “růžové tekutiny”. Doufejme, že vaše zvíře nezačne panikařit z toho, že je v těsném objetí veterinárních techniků. Viděla jsem vyrvané jehly z nohy a byla jsem pokrytá krví a ohlušena bolestným kňučením a křikem. Vaši psi a kočky “nejdou hned spát” někdy jsou v bolestivých křečích, někdy lapají po dechu a někdy se sami na sebe vyprázdní…

Když toto všechno skončí, tělo vašeho psa je nacpáno do velkého mrazáku vzadu v útulku se všemi těmi ostatními zvířaty, která byla usmrcena před tím vaším, a čekají na vyzvednutí jako odpadky. Co se stane dál? Kremace? Odvoz na skládku? Vyškvaření do jídla pro psy? Nikdy se to nedozvíte a ani na to nebudete myslet. Vždyť to bylo jen zvíře a vždycky si můžete přece koupit nové, že? 

Doufám, že ti z vás, kteří toto čtou nikdy nedostanou tento obrázek z hlavy, tak jako já když se každý
den vracím z práce. 
Nenávidím svou práci, nenávidím fakt, že existuje a nenávidím fakt, že vždy bude existovat, dokud se vy lidé nezměníte a neuvědomíte si, že ovlivňujete mnohem více životů než jen ten svého psa, kterého jste se takovým způsobem zbavili. 
Zhruba 9 až 11 MILIONŮ zvířat umírá každý rok v útulcích a jen vy to můžete zastavit. Dělám co mohu, abych zachránila každý život, který se dá, ale záchranné stanice jsou stále plné a každý den přichází o mnoho více zvířat než se podaří umístit. 

To hlavní co tím chci říci – nemnožte a nekupujte zatímco jiní psi v útulcích umírají!!!

Můžete mě nenávidět pokud chcete. Pravda bolí a realita je jaká je. Já doufám, že tímto změním názor alespoň jednoho člověka na množení svých psů, na to, aby dali své milující zvíře do útulku, na to, aby koupili psa… Doufám, že jednou někdo přijde ke mně do útulku a řekne “přečetl jsem váš dopis a chci adoptovat”. PAK BY TO STÁLO ZA TO.

Poznámka: Na Slovensku se v útulcích psi zabíjí běžně a legálně, u nás se zabíjí také - nemluví se o tom, ale děje se to za zavřenými dveřmi… 
Proto vás prosím NEKUPUJTE - ADOPTUJTE!!! 
Nepodporujte tento zlý a krutý byznys, který lidé dělají jen pro peníze...

Lady and the Tramp Free PNG Picture Clipart: Takže, jak říkám. Možná je to přehnané, možná je to podle někoho vymyšlený příběh, ale každopádně by to mělo lidem otevřít oči. Protože to, co se v dnešní době děje se psy, s kočkami a samozřejmě i s dalšími zvířaty, je nehumánní a prostě odporné. 
Neskutečně si cením lidí, kteří adoptují psy, ač třeba problémové či fyzicky postižené a dokáží se s tím spolu s hafanem „porvat“ natolik, aby se oběma parťákům žilo krásně a spokojeně, jednomu s druhým. 
Naopak zase nějakým způsobem v životě nepochopím rodiny, které si raději koupí psa od množitele, protože je to „čistokrevný“ pes a koupený za lacino pro své ratolesti. Ano, samozřejmě může jít i o doopravdy čistokrevné psy bez průkazu původu, od poctivého majitele, kterému se prostě narodila štěňátka. Ale v dnešním zvráceném světě se mohou i pouliční směsky nabízet jako čistokrevný boloňský psík. Dnes jsem se s tím setkala v práci, stará paní si chtěla koupit čistokrevného boloňáka a protože už neměla nejbystřejší smysly a nevšimla si už na štěněti, že asi něco nehraje, vyrostl z něj pes o velikosti bígla, s barvou a srstí zlatého retrívra a hlavou čivavy - viděla jsem i fotografii. Ale abych se vrátila k mé obvyklé nepochopenosti lidského faktoru. Když pejsek omrzí a majitel nemá ani špetku emocí a citu, vyhodí psa na ulici, protože nehodlá platit poplatek za umístění psa do útulku. Jasně, řeknete si - pes v útulku je pořád lepší než pes přivázaný na třiceticentimetrovém řetězu, přičemž se mu obojek zarývá do kůže. To je opravdu argumentace hodná člověka, který oplývá stejným morálním a citovým bohatstvím, jako já znalostmi matematiky. V podstatě je to totéž, jako říct na co si brát psa z útulku, stejně jednou umře. Lidstvo by se mělo začít vzpamatovávat, a to nemluvím jen o tomhle. A proto vás prosím - adoptujte.

Doufám, že jsem tímto článkem někomu - jak jsem již zmínila - třeba i otevřela oči a povzbudila k adopci nějakého útulkového krasavce. Opět se vás zeptám na váš názor. Máte taky útulkového pejska nebo nalezence? Měl při adopci nějaké zlozvyky, které jste společnými silami minimalizovali nebo úplně odstranili? Budu ráda samozřejmě za všechny reakce, ať už pozitivní či negativní. Pokusím se na všechno odpovědět, takže pokud chcete, zaškrtněte si „reakce e-mailem“ nebo kontrolujte tuto stránku. No a každý pravidelný čtenář (vpravo v menu) mě vždycky potěší! Tak mě sledujte, protože je to zadarmo a to se vyplatí! :D

12 komentářů:

  1. Naprosto s tebou souhlasím! Nesnáším to chování některých lidí ke zvířatům, jako by to byly věci. Jsou jako členi rodiny, sama to vím, protože mi před týdnem umřel kocour a tak, jak jsem brečela kvůli němu, bych možná nebrečela kvůli 3/4 lidem co mám v přátelích na Facebooku. Zvířátka jsou členi rodiny a přesně jak si psala, dítěte se takhle taky rodiče nezbaví, protože nemají čas! Často si říkám, proč si ty lidi zvíře pořizovali, když si neudělali dlouhodobě plán, aby na něj měli čas a potřebnou lásku. Dneska si každej kupuje zvířata na okrasu a denně umírají kočičky a pejsci v útulcích, množírnách a na ulici.. Jen na úkor toho, že mají sobci co postovat na Facebook a Instagram... A pak už je to přestane bavit, protože už to není malinký, nemotorný a roztomilý a začínají hledat důvody proč ne, místo způsobů jak ano...
    Sama jsem o tom na blogu psala článek v podobném duchu, ale dostalo se mi akorát kritiky, že je můj článek moc sugestivní a vyhrocený ... Asi ne každej vidí to utrpení zvířátka v těhle inzerátech ... :(

    Skvělý článek, ode mě máš stoprocentní souhlas!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mau, dekuju za komentar. Pisu z mobilu, tak omluv absenci diakritiky a pripadne chybky, jeste sedim v drncavem buse a jsem na ceste pro toho pejska:). Dekuju moc za tvuj nazor, vazim si toho. Vzhledem k tomu, ze jsi prvni, kdo tohle komentoval, se ty negativni reakce ukazou taky, ale pozdeji. Nemam vuci negativnim reakcim vubec nic, naopak jsem rada, ze se na problematimu podivam i z druhe strany - pokud budou duvody rozumne, pokusim se jim porozumet, ale nevim, jestli to pochopim. Po ceste si tvuj clanek urcite prectu. Souhlasim s tvym komentarem a jeste jednou dekuju:)).

      Vymazat
  2. Dobře, vyjádřím se, ačkoliv jsem si myslela, že si to jen přečtu a půjdu o blog dál :) S článkem souhlasím až k tomu "Daruji syna". Souhlasím, že je sobecký dát zvíře pryč kvůli důvodu jako je hluk vadící sousedům, spíš mi to přijde jako výmluva. Nicméně mi přijde neuměřené srovnávat zvíře s vlastním dítětem. Ano, můžeš mít ke zvířeti silnej citovej vztah, ano, bude tě mrzet, když už to konkrétní zvíře nebude na světě... ale neříkej mi, že kdyby TVOJE milovaný dítě pokousal TVŮJ milovanej pes (a neřešme teď důvod), že bys pořád psa mohla srovnávat s dítětem... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář, Kamush. No, řeknu ti to asi takhle - já malé děti nenávidím, prostě nemám ráda malé děti. A nedovedu si představit, že bych měla dítě, tudíž si nedokžu představit ani to, jak bych reagovala, kdyby můj pes pokousal moje dítě. Samozřejmě, že bych ho za to ještě nechválila, ale říkám - neumím si to představit. Vem si to tak, že - sice se to nedá srovnávat s pokousáním - ale děti dělaj psům taky kolikrát peklo a oni se udrží. Tolerují tahání za uši, za ocas, věčné zvedání a tahání někam a navlíkání do infantilních oblečků. Ale o tomhle jsem mluvit nechtěla. Pokousání dítěte psem, a moje srovnání odložení psa a dítěte k adopci z recese, je trošku něco jiného :).
      Každopádně díky za vyjádření.

      Vymazat
  3. Tohle je vážně skvělý článek. Musím říct, že když jsem letmo shlédla jeho délku, chtěla jsem se na něj vykašlat. Ale pak jsem se začetla a jsem u konce!
    A popravdě, se vším, co si tady napsala, souhlasím. Je neskutečný, kolik na "votoči" každý den přibude témat o tom, jak někdo daruje kdejaké zvíře. Když to začínalo, říkala jsem si "Fajn, je hezký, že to nechtěj utratit." Ale teď? Jak píšeš, pomalu pokaždý je takový téma v top 10. Nechápu logiku lidí - rozmnožit > citově vydírat na netu > darovat/utratit. Já si vždycky myslela, že mít zvíře, je prostě citová vazba. A ne obchod.
    Na druhou stranu, pořád lepší nabízet to na internetu, než to vyhodit do škarpy. (Bohužel, dvakrát jsem byla svědkem jak někdo odhodil koťata do škarpy a jednou jsem zachraňovala malé kotě na parkovišti u hypermarketu)..
    Ten článek, co jsi sdílela, se ke mě teda předtím nedostal. Je to hodně zajímavý, vidět to z tý "druhý" strany. Ta eutanázie mi teda hnula žlučí. Já, jako milovník psů, koček, koní, surikat, klokanů a veho možného zvířectva, bych si nejradši všechny ty zvířata z útulku vzala domů a umuchlala je.
    Holt, né každý bere zvířata jako členy rodiny, ale jako hračku která když omrzí, tak jde prostě pryč.
    Lidi jsou neuvěřitelní sobci!

    Michelle B

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář, nemůžu nic jiného, než souhlasit. :)

      Vymazat
  4. Máš to skvěle napsaný! Nejvíc mě dostalo "daruji syna" :D Na tom vážně něco je. A ta fotka na konec, ta je boží! :)
    http://hollychicc.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  5. NAPROSTO SOUHLASÍM! Svého psa beru jako mého nejlepšího kámoše, mého parťáka, mého bráchu. Nerozumím ty lidi, kterých pes po 2 letech omrzí a putuje do útulku.
    Vážně skvělý článek snad si to někdo uvědomí.

    http://ilyfuhull.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  6. Pane bože, nedokážu si představit že bych se někdy zbavil zvířete! Od malička bydlím na vesnici s velkou zahradou, kde zkrátka nějaký ten cvrkot být musí. Kolikrát k nám právě přišel cizí člověk, který, jak píšeš, rozdával koťata, nebo by je musel utopit. Výsledkem je, že máme 6 psů, 3 kočky a jsme tak nejšťastnější! Poskytnout zvířeti domov a chovat se k němu jako k mladšímu sourozenci není pro nás doma závazek, ale radost. Většinou není problémový člověk, ale právě nedůsledný páníček. Když pes ví kdo je Pán, tak ho respektuje a je po problémech. Škoda že to tak nemá víc lidí...

    http://thsvet.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  7. Naprosto s tebou souhlasím! Máme kocoura z útulku a chceme si pořídit aspoň ještě jednoho aby mu nebylo doma smutno,když jsme ve škole/práci. Nechápu lidi co říkají, že zvíře z útulku by si nikdy nevzali! My když jsme šli pro našeho kocoura do útulku, odcházeli jsme s pláčem, že nemůžeme zachránit všechny. Kocourek byl týraný, ze začátku se schovával do nejtmavších koutů baráku a vylezl jen aby se nejedl a když jsme ho chtěli pohladit začal úzkostlivě mňoukat, ale teď už si s náma hraje a všude leze a skáče. Jen když ho chceme vzít na zahradu vyděsí se a drapkama se mi zareje do kůže a odmítá se pustit (samozřejmě nemyslím teď v zimě ani v těch hrozných vedrech). Tak snad až bude zase hezky ho to naučíme, i když máme v baráku místa na proběhnuti dost, s venkovním proběhnutím se to srovnat nedá.

    OdpovědětVymazat
  8. My vždycky měli čistokrevného psa s papíry. Ono je to s těmi psy z útulku sporné. Ale všechno má své pro a proti. :) Sice mě zabolí, když slyším, že někdo pohodil psa, utopil štěňata, ale asi nemám ke zvířatům takový vztah, abych to prožívala tak moc. :P

    http://elle-cullen.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
  9. Já vlastně už nemám nic moc co napsat. Vše jsi napsala za mě a co jsi nenapsala ty, tak zmínil už některý z komentářů nade mnou! Opět suprově napsaný článek s kterým můžu jen a pouze souhlasit! :)
    Máme doma pejska z útulku a musím říct, že ho děsně rozmazlujeme na rozdíl od našeho předešlého psa s papíry :D Ale je to oříšek k zulíbání! :3

    http://gabux-creativity.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář!