9. 10. 2017

CESTA DO ITÁLIE PRO NALEZENÉ ŠTĚNĚ


Mně to prostě pořád připadá strašně neuvěřitelný. Že se to stalo, jakym způsobem se to stalo, co se stalo potom a... no, zkrátka se pohodlně usaďte a čtěte. Někteří z vás, konkrétně ti, co mě mají na facebooku nebo na instagramu v přátelích či sledujících, už asi vědí, čeho se tenhle příspěvek bude týkat. Vydali jsme se s Flokim pro nalezený štěně do italský vesničky nedaleko Říma, a... bylo to skvělý.

K tomu štěněti jsem se dostala vlastně úplnou náhodou. Den před tím, než jsem se o malé flekaté potvoře dozvěděla, jsem napsala - tenkrát pro mě úplně cizí - holčině, která je taky fanouškem cestování se svojí fenkou Miou. Daly jsme se na facebooku do řeči, zjistila jsem, že bydlí se svým přítelem a fenkou v Itálii a že miluje psy a cestování stejně jako já. Druhý den mi přišla zpráva:

A to jsem ještě netušila, že to pro mě otevře vlastně úplně novou kapitolu života. Jsem šťastná, že se jí tahle kurážná slečna ujala, postarala se o ní a dala jí péči. Jsem přesvědčená o tom, že by se bez ní malá nedožila dalších několika dní. Proto si myslím, že veškerý kredity a pochvalný komentáře a zprávy, který mi chodí, patří hlavně jí, za to, že na sebe vzala takovou odpovědnost. Od tý doby jsme si začaly psát každej den, celý dny, hodiny a hodiny denně. Jakožto chronická zachraňovatelka všeho živýho, což je v mnoha případech spíš prokletí než dar, jsem si prostě umanula, že jí najdu domov tady v Čechách, a že pro fenku klidně dojedu. Moje kamarádka si jí totiž nemohla nechat. Tímhle pro mě začala mise: mafiánka, díky který jsem zestárla asi o 6571 let a stálo mě to víc nervů, než jsem si myslela, že mám. 

Příprava 

Faktorem číslo jedna bylo samozřejmě nalezení nový rodiny. Rozvěsila jsem příspěvek na facebooku, twitteru  (sledujte mě, mimochodem 😆) i instagramu a lidi sdíleli jak diví, což mě neskutečně těší. Díky tomu se podařilo najít pro malou fenečku novej domov dost rychle. Sympatickej, mladej pár z Prahy. Slečnu sem ihned kontaktovala, seznámila jí se situací a všechno šlo jako po másle. 

Problém nastal u faktoru číslo dva - u dopravy. S kým a jak pojedu? Ano, mohla jsem sice ušetřit pár tisíc, kdybych si nevzala do hlavy, že bez Flokiho nejedu. A mohla jsem letět letadlem za pár šlupek a být za dvě hoďky v Římě. Ale to pro mě v tu chvíli nebylo vůbec směrodatný. Celá já, že jo. Výlet bez mýho milovanýho zvířete pro mě prostě není plnohodnotnej, a já to tak chtěla pojmout. Takže letadlo nepřipadalo v úvahu, zbýval vlak, kterej by mě stál minimálně prodej jedný ledviny, nebo auto. Měla jsem štěstí a kontaktoval mě milej pán, kterej měl zrovna do Říma jakožto fotograf letadel cestu. Týden předem jsme se dohodli, že pojedeme ve středu večer, pojedeme přes noc, protože budou prázdný silnice a budeme tam rychleji. Ve středu následujícího týdne to bohužel neklaplo. Auto muselo do servisu, tak jsme se dohodli na čtvrtek. Taky nic, auto nestihlo být opravený, takže pátek. To už jsem začínala ztrácet trpělivost, i když za to nikdo nemohl. Pátek dopoledne. Nic. Tak odpoledne. Nic. Možná večer? Ne. Auto sice je, ale další komplikace taky. To už jsem pomalu šílela a propadala zoufalství, protože jsem měla všechno domluvený a na tomhle záviselo úplně všechno. Neklaplo to. To by nebyl můj život, že jo, bez nějakýho kiksu. V tu chvíli mi píše kamarád, který nevěděl, že jsem ještě stále v Praze. „Jaký je výlet? Všechno v cajku?"... a já zklamaná odpověděla, že jsem stále tady, a že snad půjdu pěšky, protože jsem fakt smutná a trochu i naštvaná. A vlastně ani nevím, jak se to stalo, přeskočíme konverzaci s ním a moje trapný zprávy, ale najednou jsme byli domluvení, že pojedeme spolu. V sedm ráno v sobotu jsem seděla v autě, Floki připoutanej vzadu na sedadlech, a s mojí nacpanou taškou v kufru. A jeli jsme. Já, můj ...tenkrát ještě kamarád... a můj pes.


Cesta

Cesta byla fajn, dělali jsme si samozřejmě i pauzy a poslouchali písničky z našich telefonů. Jeli jsme přes Brno, Vídeň, Benátky, Bolognu (nebo jak se to skloňuje) a Florencii, až jsme to v jedenáct večer zapíchli v nějakym lese, v autě, a rozhodli se pokračovat druhý den. Nechyběl sixpack Heinekenů za odměnu a i přes bojové podmínky jsme se vyspali moc fajn. Teda aspoň já. Další ráno nás probudilo sluníčko a krásný výhled, kterým se pokochal i Floki. Na neděli jsme měli naplánovanou procházku po Římě, kam jsme dorazili asi až ve tři odpoledne. Několik hodin jsme strávili v Římě na procházce s Flokim, kterej se dokonce i vykoupal v místním parku v kašně, no a logicky, co by to byl za výlet do Itálie bez pizzy. A zmrzliny! Každej miluje jídlo. Na místo činu jsme dorazili až někdy kolem jedenáctý večer a setkali se tak konečně s mojí kamarádkou, její fenkou a malou bezuchou mafiánkou. Rozlámaní po cestě, procházce po hlavním městě a noci v autě nám pár hodin kvalitního spánku v normální posteli fakt bodlo. Před tím padla další část sixpacku. Neboj, mami, nepila jsem tolik, vim, že to čteš. Za odměnu přece, pamatuješ? Zase. V pondělí jsme museli vyjet co nejdřív, takže jsme si Civita Castellano prohlédli jen po cestě s pejsky a kamarádkou na to nejlepší cappuccino, který jsem kdy měla. Sliny mi tečou ještě teď, když si na něj vzpomenu. Jsem fakt moc ráda, že jsem si za tu krátkou chvíli stihla dát s nálezkyní malé štěněčice aspoň to kafe. Cesta zpátky probíhala hladce a krásně. Všechny tři zvířata, můj Floki, malá mafiánka i řidič byli naprosto skvělí a vydrželi se mnou úplně bez problémů. V noci jsme si udělali krátkou pauzu na odpočinek a po pár hodinách pokračovali. Do Prahy jsme přijeli v úterý v osm nebo v devět ráno a já totálně padla vyčerpáním. 

Malou jsem u sebe měla několik dalších dní, naučila ji chodit na vodítku a samozřejmě trochu rozmazlila, co bych to byla za dočasnou maminu, taky! Flekatá potvůrka dováděla s Flokim i s našim druhým pejskem Oliverem hodiny a hodiny na zahradě, než vytuhla a spala s hlavou v misce, aby jí náhodou neuteklo nějaký jídlo. V pondělí 2. října jsem malou psí holčičku předala nové majitelce, která z ní byla nadšená, no, nebude to s ní mít jednoduchý, ostatně s jakým štěnětem to je? Ale stojí to za to! Stejně jako celý tenhle výlet, ze kterýho jsem si přivezla daleko víc, než jenom adoptivní štěňátko a spoustu krásnejch zážitků. 💙 

Chtěla bych tímhle poděkovat Evu, že nám poskytla azyl, a bez který by žádná takováhle akce neproběhla, mýmu chlapci za to, že to se mnou zvládnul, Žanet, jejím kolegům a přítelovi a Zuzce, kteří mě na $ložitou ce$tu pro pej$ka podpořili, mamce, že vzala malou jak vlastní a starala se o ní, když jsem nemohla a Andy, že se malé příšerky ujala a dala jí tak novej krásnej domov a spoustu lásky. 💜💚💛

Vpravo nahoře: Nová majitelka ♥ Víc fotek ze života malé Lexie můžete sledovat přímo u Andy na fb - ZDE.

1 komentář:

  1. Jsi neskutečná!
    Klobouk dolů! Máš můj velký obdiv za to, co jsi dokázala!
    Kdybych na to měla prostory, tak zachraňuji taky všechny psy z útůlků a podobně.
    Každopádně přeji hodně úspěchů s hafany a hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář!