9. 9. 2017

CESTUJEME DO SVOJKOVIC POD STAN

Ahoj!
Tak konečně přináším svůj historicky první článek, který je věnován mému cestování se psem! Jupí... A mám z toho hroznou radost. Jelikož plánuju s Flokim cestovat fakt hodně, a to i za hranice naší krásné země, rozhodla jsem se založit i samostatnou kategorii věnovanou cestování. Tak a teď už k samotnému článku (;


S Flokim a mým kamarádem Davidem jsme se rozhodli, že si uděláme kempovací výlet. Taky abych Flokimu vynahradila to, jak dlouho jsem byla v nemocnici. Tak jsme se prostě zabalili, sebrali batohy, já ještě psa a jeli jsme. Sraz jsme měli na hlaváku a to byla vlastně pro Flokiho premiéra vlakem, kterou zvládnul naprosto skvěle. Vydali jsme se vlakem směr Beroun, protože jsme tam dostali tip na skvělou destinaci - Srbsko - ale to bychom nebyli my, aby se nám to trochu nezkomplikovalo. Po příjezdu jsme spatřili osídlený kemp a z obou stran Berounky kopce obsypané stromy. Rozhodli jsme se teda vyšlápnout kopec v domnění, že nahoře najdeme nějaké hezké osamocené místo a tam rozložíme stan. David měl v plánu se usadit v jehličnatém lese s vysokými stromy, aby nebyl vidět oheň, který jsme si - ano, trošku nelegálně - plánovali rozdělat.


Nahoru na kopec vedla písčito-hlínovitá cesta, míjeli jsme smíšené lesy a spoustu polí a luk, kde se Floki mohl proběhnout. Já byla už úplně vyřízená, a to jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Konečně jsme asi po dvouhodinovém výšlapu našli hezký lesík, ale jakmile jsme do něj vkročili, okamžitě se na nás tři nalepil roj jakýchsi malých mušek, které prostě nešly sfouknout dolů. To byl dostatečný důvod pro instatní NE a hledání jiné lokality. Když jsme se z úplného vršku rozhlédli a viděli jen ty samé lesy s těmi samými muškami, lom a pole, řekla jsem, že už nikam nejdu a jdu skočit do Berounky. A taky se tak stalo. Všichni tři jsme si zaplavali v Berounce a především se pořádně osvěžili, protože byly asi dvě nebo tři odpoledne a udeřilo to největší horko. To mokrý oblečení, který bylo suchý asi během 20 minut, bylo zatím to nejpříjemnější za celý ten den. Fakt jsme už byli zoufalý, a tak jsme se vrátili zase tam, kde jsme začali; tentokrát už po silnici, auta-neauta, znova bychom už ten kopec nešlapali. Fakt jsme už nevěděli co si počít, vypadalo to, že se seberem a pojedem zpátky do Prahy. Ale já jsem řekla, že tohle nepřipadá v úvahu. Tak jsme prostě nasedli do prvního vlaku, který jel, a vystoupili jsme v Berouně. 


Tam jsme čekali asi dvě hodiny na další vlak a nechali se odvézt kamsi do neznáma do Svojkovic u Plzně, kde jsme po přebrodění potůčku KONEČNĚ našli nádhernej jehličnatej les, jehož povrch byl celej zahalenej do mechu. No nádhera, a přijeli jsme zrovna včas - asi v devět hodin, takže akorát rozložit stan, vybalit věci a rozdělat oheň a už byla tma. Flokiho jsem měla přivázanýho kolem stromu na dlouhý stopovačce, aby se mohl i proběhnout. Taky si, blboun, spálil kus ocasu a má to tam střapatý do teďka. Kolem půlnoci jsme padli vyčerpáním a ve 4 ráno nás vzbudilo bubnování deště o stan, což je jeden z nejhorších pocitů, pokud stanujete. Fakt to nesnášim, je zima, vzduch ve stanu je nedýchatelnej a ven vylézt prostě nemůžete. Pes byl celou noc na vodítku, který jsem měla připnutý okolo pasu, a spal na mně, aspoň mě tak hezky hřál. Déšť se naštěstí kolem sedmé uklidnil a Davidovi se nepochopitelným způsobem podařilo rozdělat oheň (fakt nechápu jak, když bylo všechno mokrý) a udělat nám kafe, připravit snídani a začít připravovat maso na oheň. A já to všecko pozorovala z tepla a sucha stanu... :D


Během dne jsme se šíleně vyblbli s Flokim v potoce, který přesně dělil les od pole, za kterým byla cesta. Bylo to tam nádherný. Několik hodin jsme ještě strávili v lese, šli se s Flokim projít hlouběji do lesa, nechali se poštípat vosama (protože Floki strčil rypák přímo do vosího hnízda v zemi), vykoupali se, Floki mi přinesl snad všechny šišky, který v lese byly a bylo to prostě super. Zpátky v Praze na hlaváku jsme si ještě s plechovkou piva sedli do trávy v Sherwoodu a s našimi vyčerpanými výrazy jsme asi věrně připomínali většinové obyvatelstvo tohohle vyhlášeného parku a tím pádem i fajnově zapadli. Musím říct, že po těch nachozených kilometrech jsme pak s Flokim doma oba dva padli a chrápali jeden druhému v náručí (nebo, jak se to u psů říká...?) až do rána! Strašně ráda na to vzpomínám, bylo to prostě kouzelný.



Takže jestli zvažujete nějaký neplánovaný, spontánní trip do neznáma, rozhodně neváhejte a jeďte! Stojí to za to! A můžete mě sledovat i na instagramu, kam přidávám často stories a fotky z výletů s Flokiášem (:

5 komentářů:

  1. Palec nahoru, víc takového počtení

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to je super napad! Nic pro mne, ale prst hore! A pro pesana super vylet:).

    Mej se krasne, papa
    byGabra

    OdpovědětVymazat
  3. Jé taky bych někdy vyjela kempovat, bohužel bych musela asi sama :D nikdo na to není.

    OdpovědětVymazat
  4. Takovéto výlety jsou prostě nejlepší! :) Krásný článek :)

    OdpovědětVymazat
  5. Super.Pristi rok určitě také něco podnikneme😊😊

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář!